|
Zaujat věčnou legendou o [[Faust]]ovi zkomponoval svou první operu na vlastní libreto ''„Mefistofele“.'' Opera měla premiéru za řízení autora v [[Teatro alla Scala]] v [[Milán]]ě roku [[1868]] a přes veškeré úsilí nakladatele [[Giulio Ricordi|Ricordiho]] skončila pamětihodným fiaskem. Došlo k tvrdému střetu mezi Boitovými příznivci a odpůrci, kteří mu vytýkali, že opera je ubohou napodobeninou Wagnera. Slavný operní dům byl svědkem nebývalých scén. Obecenstvo hvízdalo, bučelo, dupalo a hystericky křičelo. Boito uprostřed vřavy řídil operu až do konce a ještě na závěr přidal směrem k obcenstvu posměšné gesto. Nepokoje se rozšířily i do sousedních ulic a po druhém představení, kdy se vše opakovalo, prefect další provádění opery pro rušení veřejného pořádku zakázal. Je nutno říci, že pro šestadvacetiletého skladatele to byl vlastně velký úspěch.
Boito se však nevzdal. DíloDielo částečněčiastočne přepracovalprepracoval a v roceroku [[1875]] uvedluviedol novounovú verziverziu v [[Bologna|Bologni]]. PřekvapivěPrekvapivě se dostavil úspěch a nová inscenace v Miláně roku [[1881]] se už obešla bez výtržností a i zde byla příznivě přijata.
Pracoval ještěešte na dvoudvoch dalšíchďalších operách. OperaOperu ''„Orestiade“'' bylasíce sice dokončenadokončil, ale nikdy provedenanebola nebylarealizovaná a k opeřeopere ''„Ero e Leandro“'' napsalnapísal jenlen libreto a několikniekoľko hudebníchhudobných náčrtkůnáčrtkov. Libreto potépotom zhudebnilizhudobnili dokoncedokonca dvadvaja hudebníhudobní skladateléskladatelia. V roceroku [[1879]] G. Bottesini a v roceroku [[1897]] L. Mancinelli.
Na radu svéhosvojho nakladatelenakladateľa [[Giulio Ricordi|Ricordiho]] sesa poslézenapokon soustředilsústredil na psanípísanie libret k operám jinýchiných skladatelůskladateľov. MimoOkrem jinéiného tak vzniklo libreto k opeřeopere ''„La Gioconda“'' skladateleskladateľa [[Amilcare Ponchielli]]ho (pod pseudonymempseudonymom Tobia Gorrio). SváSvoje vrcholnávrcholné díladiela však napsalnapísal propre Giuseppe Verdiho, ses kterýmktorým sesa konečněkonečne usmířilpomeril. Ne náhodou se tak stalo v době, kdykedy Verdi iaj pozměnilpozmenil svůjsvoj komposičníkompozičný stylštýl bíže Boitovým představámpredstavám, směremsmerom k těsnějšímu sepětí hudby a dramatu. Spolupráce začala na revizi starší Verdiho opery ''Simon Boccanegra''. Jejich společnou prací vznikla vrcholná díla celé operní literatury, poslední Verdiho opery, [[Otello]] a [[Falstaff]].
V roku [[1887]] začal jeho dlhoročný sentimentálny vzťah k herečke [[Eleonora Duse|Eleonore Duseovej]], ktorá sa krátko predtým rozišla s dramatikom [[Gabriele d'Annunzio| d'Annunziom]]. (Pri inscenácii svojej hry dal prednosť [[Sarah Bernhardtová|Sáre Bernhardtovej]]. V rokoch [[1889]] až [[1897]] bol riaditeľom konzervatória v [[Parma|Parme]].
SpolečněSpoločne s [[ PetrPiotr IljičIľjič ČajkovskýČajkovskij| PetremPiotrom IljičemIľjičom ČajkovskýmČajkovskim]], [[Max Bruch| MaxemMaxom BruchemBruchom]] a [[Camille Saint-Saëns|Saint- SaënsemSaënsom]] získal v roceroku [[1893]] čestný doktorát University of Cambridge. PřiPri tétotejto příležitostipríležitosti Čajkovskijpod řídilČajkovského provedenívedením bola uvedená Boitova opera '' MefistofelaMefistofele''. ▼V roce [[1887]] začal jeho dlouholetý sentimentální vztah k herečce [[Eleonora Duse|Eleonoře Duseové]], která krátce předtím bouřlivě ukončila svůj vztah k dramatikovi [[Gabriele d'Annunzio| d'Annunziovi]]. (Dal totiž při incenaci své hry přednost [[Sarah Bernhardt|Sáře Bernhardtové]]. V letech [[1889]] až [[1897]] byl ředitelem konservatoře v [[Parma|Parmě]].
▲Společně s [[Petr Iljič Čajkovský|Petrem Iljičem Čajkovským]], [[Max Bruch|Maxem Bruchem]] a [[Camille Saint-Saëns|Saint-Saënsem]] získal v roce [[1893]] čestný doktorát University of Cambridge. Při této příležitosti Čajkovskij řídil provedení Boitova ''Mefistofela''.
V roku [[1912]] ho zvolili za senátora a pokračoval na kompozícii svojej poslednej opery „''Nerone''“, ktorú už však nedokončil. Zomrel [[10. jún]]a [[1918]] v Miláne. Je pochovaný na cintoríne ''Cimitero Monumentale''. Posledné dejstvo opery Nerone doplnili Antonio Smareglia a Vincenzo Tommasini a opera sa hrala v Teatro alla Scala až v roku [[1924]] pod vedením [[Arturo Toscanini|Artura Toscaniniho]].
| 