|
[[Súbor:IMTFE.jpg|náhľad|[[Sir William Webb]], sudca za [[Austrália|Austráliu]], predsedajúci tribunálu v roku [[1946]]]]
{{delete|no usable content}}
'''Tokijský tribunál''' alebo aj '''Medzinárodný vojenský tribunál pre Ďaleký Východ''' (''International Military Tribunal for the Far East'') bol zriadený na súdenie a potrestanie vodcov [[Japonsko|Japonska]] po [[druhá svetová vojna|druhej svetovej vojne]].
Tokijský proces
Tribunál sa mal zaoberať tromi typmi zločinov spáchaných počas druhej svetovej vojny:
* [[zločin proti mieru|Zločiny proti mieru]]
* [[vojnový zločin|Vojnové zločiny]]
* [[zločin proti ľudskosti|Zločiny proti ľudskosti]]
Vojnové zločiny menej významných (nižšie postavených) osôb boli súdené zvlášť v iných mestách.
Tribunál sa konal od 3. mája 1946 do 12. novembra 1948.
Sir William Webb, soudce za Austrálii, předsedající tribunálu v roce 1946
Tokijský tribunál nebo také Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ (International Military Tribunal for the Far East) byl zřízen k souzení a potrestání vůdců Japonska po druhé světové válce.
Tribunál se měl zabývat třemi typy zločinů spáchaných během druhé světové války:
Zločiny proti míru
Válečné zločiny
Zločiny proti lidskosti
Válečné zločiny méně významných (níže postavených) osob byly souzeny zvlášť v jiných městech.
Tribunál se konal od 3. května 1946 do 12. listopadu 1948.
Ze zločinů proti míru bylo obviněno 25 vojenských a politických představitelů. Více než 300 000 japonských občanů bylo obviněno z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, většinou z týrání a zneužívání vězňů. Zločiny spáchané japonskými jednotkami během okupace Koreje a Číny (zvláště pak Mandžuska) nebyly součástí procesu. Čína sama vedla 13 tribunálů, které vedly k 504 odsouzením a 149 popravám.
Japonský císař Hirohito a princ Asaka nebyli soudně stíháni za účast na jakýchkoli zločinech. Kiši Nobusuke, který byl podezřelý ze spáchání zločinů proti míru, ale nikdy nebyl souzen, se později stal předsedou vlády.
Obsah [zobrazit]
Vznik tribunálu[editovat]
Zo zločinov proti mieru bolo obvinených 25 vojenských a politických predstaviteľov. Viac než 300 000 japonských občanov bolo obvinených z vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti, väčšinou z týrania a zneužívania väzňov. Zločiny spáchané japonskými jednotkami počas okupácie [[Kórea|Kórei]] a [[Čína|Číny]] (zvlášť [[Mandžusko|Mandžuska]]) neboli súčasťou procesu. Čína sama viedla 13 tribunálov, následkom ktorých bolo 504 odsúdených a 149 popráv.
Japonský cisár [[Hirohito]] a princ [[Asaka]] neboli súdne stíhaní za účasť na akýchkoľvek zločinoch. [[Kiši Nobusuke]], ktorý bol podozrivý zo spáchania zločinov proti mieru, ale nikdy nebol súdený, sa stal neskôr predsedom vlády.
== Pozri aj ==
Pohled na tribunál, vzadu je lavice soudců.
* [[Norimberský proces]]
Právním základem pro tento soud je Charta Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný Východ, která byla vyhlášena 19. ledna 1946. Charta určila zákony a postupy, kterými se měl Tribunál řídit, včetně typů zločinů. 25. dubna 1946 byla v souladu s ustanovením Článku 7 Charty vyhlášena původní Pravidla postupů Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný Východ spolu s jejich pozměňovacími návrhy.
Tribunálu předsedala porota složená z jedenácti soudců – každý byl jmenován jednou z vítězných spojeneckých mocností (USA, SSSR, Velká Británie, Čína, Nizozemí, Prozatímní vláda Francouzské republiky, Austrálie, Nový Zéland, Kanada, Britská Indie a Filipíny).
Žalobci[editovat]
== Zdroj ==
Země Prokurátor
* {{Preklad|cs|Tokijský proces|9895509}}
Vrchní prokurátor (USA) Joseph Keenan
Austrálie soudce Alan Mansfield
Kanada brigádní generál Henry Nolan
Čína Hsiang Che-Chun
Prozatímní vláda Francouzské republiky Robert L. Oneto
Britská Indie P. Govinda Menon
Nizozemí W.G. Frederick Borgerhoff-Mulder
Nový Zéland brigádní generál Ronald Quilliam
Filipíny Pedro Lopez
Velká Británie Arthur Comyns-Carr
SSSR S.A. Golunsky
{{Právny výhonok}}
Soudci[editovat]
[[Kategória:Medzinárodné trestné právo]]
Země Soudce
[[Kategória:Medzinárodné súdne inštitúcie]]
Austrálie Sir William Webb
[[Kategória:Vojnové zločiny Japonska počas druhej svetovej vojny]]
Kanada Edward Stuart McDougall
Čína generálmajor Mei Ju-ao
Prozatímní vláda Francouzské republiky Henri Bernard
Britská Indie Radhabinod Pal
Nizozemí profesor Bert Röling
Nový Zéland Harvey Northcroft
Filipíny plukovník Delfin Jaranilla
Velká Británie Lord Patrick
USA John P. Higgins
generálmajor Cramer (nahradil soudce Higginse v červenci 1946)
SSSR generálmajor I.M. Zarajanov
Obvinění[editovat]
Počet Trestný čin
1 Vypracování nebo výkon všeobecného plánu nebo spiknutí za účelem vedení války nebo válek s porušením mezinárodního práva jako vůdce, organizátor, podněcovatel nebo spoluviník.
27 Vedení nevyprovokované války proti Číně.
29 Vedení agresivní války proti Spojeným státům.
31 Vedení agresivní války proti Britskému Commonwealthu.
32 Vedení agresivní války proti Nizozemí.
33 Vedení agresivní války proti Francii (v Indočíně).
35, 36 Vedení agresivní války proti SSSR.
54 Přikázání, schválení a povolení nelidského zacházení s válečnými zajatci a jinými osobami.
55 Úmyslné a bezohledné zanedbání povinnosti učinit adekvátní kroky k zabránění ukrutnostem.
Rozsudky[editovat]
Souzeno bylo 28 obžalovaných, většinou vojenských a politických vůdců. Dva obžalovaní (Jósuke Macuoka a Osami Nagano) zemřeli přirozenou smrtí před vynesením rozsudku. Šúmei Ókawa se během soudního řízení nervově zhroutil a nakonec souzen nebyl.
Sedm osob bylo odsouzeno k smrti oběšením za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Byli popraveni ve vězení Sugamo v Ikebukuro v prosinci 1948:
Generál Kendži Doihara, tajný agent (později velitel leteckých sil)
Baron Kóki Hirota, ministr zahraničí
General Seiširó Itagaki, ministr války
General Heitaró Kimura, vojenský velitel expedičního vojska v Barmě
Generál Iwane Macui, vojenský velitel expedičního vojska v Šanghaji a armády v oblasti centrální Číny
Generál Akira Mutó, vojenský velitel expedičního vojska na Filipínách
Generál Hideki Tódžó, vojenský velitel kwantungské armády (později předseda vlády)
Šestnáct dalších bylo odsouzeno k doživotnímu vězení, tři (Koiso, Širatori a Umezu) zemřeli ve vězení, zatímco zbylých třináct bylo v roce 1955 podmínečně propuštěno:
Generál Sadao Araki, ministr války
Plukovník Kingoró Hašimoto, hlavní strůjce druhé japonsko-čínské války
Polní maršál Šunroku Hata, ministr války
Baron Kiičiró Hiranuma, předseda vlády
Naoki Hošino, hlavní tajemník vlády
Okinori Kaja, dodavatel opia do Číny
Markýz Kóiči Kido, lord strážce pečeti (Lord Keeper of the Privy Seal)
Generál Kuniaki Koiso, guvernér v Koreji, později předseda vlády
Generál Džiró Minami, vojenský velitel kwantungské armády
Admirál Takazumi Oka, ministr námořnictva
Generál Hiroši Óšima, velvyslanec v Německu
Generál Kenrjó Sató, vedoucí Kanceláře pro vojenské záležitosti
Admirál Šigetaró Šimada, ministr námořnictva
Tošio Širatori, velvyslanec v Itálii
Generál Teiiči Suzuki, předseda vládní dozorčí rady
Generál Jošidžiró Umezu, ministr války
Dvěma obžalovaným byly vyměřeny časově omezené tresty - jeden byl odsouzen na dvacet let, druhý na sedm. Ministr zahraničí Šigenori Tógó (odsouzen k dvacetiletému vězení) v roce 1949 ve vězení zemřel. Ministr zahraničí Mamoru Šigemicu, který byl odsouzen k sedmiletému trestu, byl v roce 1950 podmínečně propuštěn a pokračoval v působení jako ministr zahraničí ve vládě premiéra Ičiró Hatojama.
Kritika Tribunálu[editovat]
Kritika Trestního tribunálu pro Dálný Východ byla z velké části shodná s kritikou Tribunálu v Norimberku, včetně kritizování uplatňování retroaktivity a označování Tribunálu za „spravedlnost vítězů“. Ovšem Tribunál měl i další slabé stránky. Jednu z nich je možno vidět v tom, že na rozdíl od Norimberku, tento Tribunál byl pod přímým vlivem Američanů. Byl zde totiž jen jeden tým obžaloby (oproti 4 v Norimberku), který byl veden Američanem Josephem B. Keenanem (ale členové Tribunálu zastupovali 11 různých spojeneckých zemí). Tento Tribunál mnozí také považovali za způsob, jak zbavit císařskou rodinu trestní odpovědnosti.
Spravedlnost vítězů[editovat]
Indický soudce Radhabinod Pal ve svém minoritním vótu namítal, že je Japonsko nevinné. Napsal: „Pokud je souzeno Japonsko, měli by být zároveň souzeni i Spojenci.“ Avšak jeho názor většina soudců v Tokiu nesdílela. Omezení soudních procesů a potrestání Tokijským Tribunálem na japonské občany vedlo k obvinění, že se jedná pouze o tzv. spravedlnost vítězů a že válečné zločiny Spojenců souzeny nebudou. Avšak je běžné, že ozbrojené složky civilizovaných zemí vybaví své jednotky detailním poučením o tom, co je a co není povoleno jejich vojenským řádem. Tento řád je vypracován tak, aby zahrnoval všechny mezinárodní smlouvy a obyčejové válečné právo. Proto, když příslušníci ozbrojených složek Spojenců porušili své vojenské řády, mohli být a také byli souzeni jako například po masakru v Biscari. Bezpodmínečná kapitulace států Osy byla neobvyklá a vedla přímo k vytvoření mezinárodního tribunálu. Po ukončení mezinárodních válek byla většinou opatření týkající se podezřelých ze spáchání válečných zločinů zahrnuta v mírové smlouvě. Ve většině případů byli tito podezřelí, kteří se nestali válečnými zajatci, souzeni jurisdikcí jejich vlastního státu. Spojenci tím, že omezili působnost mezinárodního tribunálu pouze na podezřelé ze států Osy, jednali v rámci běžného mezinárodního práva.
Postup k očištění císařské rodiny[editovat]
Mnoho historiků kritizuje činnost Douglase MacArthura a jeho podřízených, která usilovala o očištění císaře Hirohita a všech členů císařské rodiny zapletených do války (jako byli princ Čičibu, princ Takeda, princ Asaka, princ Higašikuni a princ Fušimi).
Ještě před vlastním zahájením Tribunálu MacArthur a jeho tým usilovali nejen o to, aby císařská rodina nebyla obžalována, ale také o zkreslení výpovědí obžalovaných, aby se ujistili, že nikdo císaře neobviní. Obvinění, kteří byli umístěni ve vězení Sugamo, formálně slíbili chránit svého panovníka proti jakémukoli nařčení z odpovědnosti za válku.
| 