Pôvodne bol archivár, v rokoch 1922 - 1939 pedagóg, v rokoch 1929 - 1930 dekan Filozofickej fakulty UK, v rokoch 1937-1938 bol rektor UK. Od roku 1939 bol pedagógom Karlovej univerzity v Prahe.
Pôsobil v rámci tzv. štátnej historiografie, svojim vedeckýmmvedeckým dielom sa snažil podoprieť konštrukciu jednotného československého národa, na ktorej konštrukcii spočívalo založenie a existencia Československej republiky. Presadenie sa autonomistického programu na Slovensku po r. 1930 sťažilo a po r. 1938 úplne znemožnilo účinkovanie českých pedagógov na Slovensku:
:''Projevy University Komenského a Šafaříkovy učené společnotispolečnosti pokládali Slováci většinou za politicky českoslovesnkáčeskoslovenská a brojili proti nim. Nejvíce a nejčastěji mířili na mne a na Václava Chaloupeckého, nás pokládali za "nejčeskoslovenštější politiky"... Nedivil jsem se ani, že Slováci byli asi až na výjimky rádi, když jsem opustil jejich zemi. Že jsem možná sám jediný pročetl vše, co bylo kdy slovensky psáno, že jsem hledal doklady jejich písemností po domácích i zahraničných archivech a knihovnách, to mňe spíše vytýkali anebo mně tuto práci, kde mohli znesnadňovali, ba mne za ni i ostouzeli.''<ref>Albert Pražák, Politika a revoluce. Paměti (Academia Praha 2004) s. 40</ref>
Hľadajúc argumenty pre budovanie mýtu o československej jednote na druhej strane účinne rúcali autonomistické mýty, čo nestratilo svoju aktuálnosť dodnes:
:"''Státoprávního významu Martinská deklarace nemá. Slováci, když šli do Martina, nevědouce o tom, byli vlastně již příslušníky a poddanými československého státu... Není také pochyby, že k českoslovesnkémučeskoslovenskému státu bylo by došlo i bez martinské deklarace.<ref>Václav Chaloupecký, Martinská deklarace a její politické osudy (Politika Praha 1928) s. 22</ref>''
