Herectvo

Herectvo je odbor umeleckej činnosti založený na stvárňovaní iných jedincov (príp. vecí alebo javov^[1]^[2]), spravidla dramatických postáv v divadle, filme, rozhlase a televízii.^[3] Tvorivý umelec venujúci sa herectvu – herec (herečka) – využíva herecké výrazové prostriedky (zvukový prejav, mimiku, gestikuláciu, postoje, pohyb) na vytvorenie umeleckého obrazu jedinca (veci, javu), ktorý prezentuje publiku.^[4]

Typológia upraviť

Podľa média možno herectvo (hercov) rozdeliť na:

divadelné,
filmové,
televízne,
rozhlasové.

Podľa druhov divadla možno hercov rozdeliť na:

činohercov (pozri činohra),
spevákov,
tanečníkov,
mímov (pozri pantomíma),
bábkohercov.

Referencie upraviť

↑ „herec“, Malá československá encyklopedie, II. svazek D – CH (1. vyd.), Praha: ACADEMIA, nakladatelství Československé akademie věd, 1985, str. 758, „umělec, který zobrazuje nějakou postavu (popř. věc či jev) sebou samým. Činnost h.[erce] je dnes rozsáhlá. Hraje v divadle, filmu, televizi, rozhlase, recituje. Vychází z předlohy (role psané nebo mluvené) a svým jednáním ztělesňuje postavu v souhře s dalšími herci. Způsob jeho projevu a použití výrazových prostředků (hlasových, pohybových, kostýmu a masky) závisí na médiu, žánru a stylu hry. H. členíme podle médií (divadelní, filmový), druhů divadla (činoherec, zpěvák, tanečník, mim, loutkoherec). Ve filmu se objevil typ neherce (naturščik).“
↑ „herectví“, Malá československá encyklopedie, II. svazek D – CH (1. vyd.), Praha: ACADEMIA, nakladatelství Československé akademie věd, 1985, str. 758, „umění zobrazovat (v divadle, filmu, televizi a rozhlase) postavy, popřípadě věci či jevy, prostřednictvím herců. Herec organizuje své chování formou hry a souhry s dalšími herci jako dramatické jednání postavy, které je sdělením pro diváky. Podle způsobu projevu dělíme h.[erectví] na činoherní, operní, operetní, pohybové (balet, pantomima), loutkové. U div.[adelního] h. určuje styl hry přímý kontakt s divákem, umělé prostředí jeviště a skutečnost, že při každém představení herec tvoří znovu postavu. Styl filmového h. určuje chování v pseudoreálném prostředí a celkový výsledek ovlivňuje kamera (druh záběru) a montáž. Podobně u televizního h., kde je větší podíl detailních záběrů, předpokládající jemnější techniku mimiky a hlasu, se zaměřením na vnitřní výraz herce. U rozhlasového h. je postava tvořena jemnou hlasovou technikou. Zvl.[áštní] formou je loutkové herectví, spočívající v ovládnutí pohybů ukazované loutky, doprovázené hlasem.“
↑ Blech, Richard; Dzurek, Július; Mihálik, Peter; Miháliková, Gizela; Vraštiak, Štefan; Taussig, Pavel (1993), „herectvo“, Encyklopédia filmu (1. vyd.), Bratislava: Vydavateľstvo Obzor, str. 328, ISBN 80-215-0219-3
↑ Blech, Richard; Kudolániová, Ľubica; Štúrová, Nelly a kol., edi. (1989), „herec“, Encyklopédia dramatických umení Slovenska, 1 A-L (1. vyd.), Bratislava: VEDA, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, str. 453, ISBN 80-224-0000-9, „tvorivý umelec stelesňujúci určitú rolu ako umelecký obraz človeka.“