Bitka pri Holíči bola vojnovým stretom medzi českým vojskom českého kráľa Jána Luxemburského a vojskom uhorského magnáta Matúša Čáka Trenčianskeho[1]:148. Odohrala sa 12. júla 1315 v okolí vodného hradu Holíč pri rovnomennom meste, na historickej hranici Moravy a Horného Uhorska (neskoršieho Slovenska). Výsledok je interpretovaný na jednej strane ako odrazenie výpravy Jána Luxemburského, ktorý sa po bitke stiahol,[1]:149 na druhej strane ako porážka Čákových vojsk, čo okrem iného viedlo k zabráneniu jeho ďalším výpadom do Českého kráľovstva a k upevneniu pozície čerstvo panujúceho Jána Luxemburského v doznievajúcom politickom chaose po konci vlády Přemyslovcov.

Bitka pri Holíči
Súčasť konfliktu medzi Ľudovítom IV. Bavorským a Fridrichom I. Habsburským

Holíčský zámok postavený na mieste niekdejšieho vodného hradu
Dátum 12. júl 1315
Miesto Holíč, Horné Uhorsko, dnes Slovensko
Výsledok Rôzna interpretácia: víťazstvo českých vojsk, odrazenie českého útoku[1]:148
Protivníci
Krajiny koruny českej Horné Uhorsko - územie pod vládou Matúša Čáka
Velitelia
Ján Luxemburský Matúš Čák Trenčiansky
Sila
1500 neznáma
Straty
neznáme 150[2]:291

Predohra upraviť

Po turbulentných štyroch rokoch, ktoré uplynuli od zavraždenia posledného přemyslovského kráľa Václava III. roku 1306, nastúpil s podporou svojho otca Henricha VII. Luxemburského na český trón iba štrnásťročný Ján, ktorý poňal za manželku Václavovu sestru Elišku. Hneď v úvode svojej vlády sa pokúšal upevniť moc v krajine, čelil však sporom s domácou šľachtou, ktorá ho vnímala ako cudzinca neznalého českých pomerov.

Po smrti otca roku 1313 nezdedil Ján titul rímskeho kráľa, podmienkou pre zvolenie bolo totiž osemnásť rokov veku. Keď Ján videl, že šanca na zvolenie má skôr rakúsky vojvoda Fridrich I., čo bolo nebezpečné pre české kráľovstvo (na český trón si nárokoval rakúsky vojvoda Henrich Korutánsky na základe dedičského práva po českom kráľovi Rudolfovi Habsburskom),[3]:227 započal kampaň, na konci ktorej bol novým rímskym kráľom zvolený Ľudovít IV. Bavorský, od ktorého potom získal pre české kráľovstvo množstvo významných ústupkov.[3]:228 Situáciu mu neuľahčila ani Eliška Přemyslovna, ktorá sa snažila obnoviť vládu v duchu Přemyslovcov, čo v tom čase bolo úplne nereálne.

Neúspech pri získaní ríšskej koruny viedol Fridricha I. k jeho spojeniu s hornouhorským šľachticom Matúšom Čákom Trenčianskym. Ten obratnou diplomatickou i vojenskou politikou dosiahol od roku 1304 pozíciu takmer neobmedzeného vládcu Horného Uhorska, kde mu pôvodné právomoci udelil ešte Václav III., v tom čase pôsobiaci ako uhorský kráľ (Ladislav V.). Na Trenčianskom hrade zriadil Matúš vlastný dvor na spôsob kráľovského a naďalej si počínal ako samostatný panovník. V súčinnosti s Fridrichom potom roku 1314 začal ťaženie na Moravu s cieľom Jána Luxemburského napadnúť a prípadne získať pod svoju kontrolu ďalšie územie.[1]:148 Vypálil napríklad hrad Brumov. Kráľ Ján po správach o Čákovom postupe zhromaždil v Prahe vojsko o sile 1500 mužov a 21. mája 1315 s ním vytiahol na Moravu k obrane kráľovstva.[3]:229

Bitka upraviť

Po rýchlom dobytí Matúšom Čákom ovládaného hradu Veselí české kráľovské vojsko obľahlo v júli 1315 vodný hrad Holíč pri rieke Morave, ktorý Matúš Čák kontroloval od začiatku 14. storočia. Hrad odolával obliehaniu, údajné pokusy o podkopanie hradieb odrazili obrancovia zaplavením podkopov.[3]:229 Medzitým dorazilo Matúšovo vojsko a 12. júla zaútočilo na Čechov. Prekvapené kráľovské jednotky sa spočiatku dali na ústup. Najmä vďaka Jindřichovi z Lipé sa však podarilo českému vojsku prejsť do protiútoku a Matúšovo vojsko v poli poraziť.[3]:229

Zbraslavská kronika uvádza, že v bitke malo padnúť na 150 uhorských vojakov a jediný český zbrojnoš,[2]:291 jedná sa však pravdepodobne o skreslené údaje.

Dohra upraviť

Víťazstvo v bitke je pripisované Jánovi Luxemburskému, ten však v konečnom dôsledku od Holíča ustúpil 25. júla do Brna,[3]:230 lebo vojská jeho spojenca uhorského kráľa Karola Róberta nedorazili, ale tie medzitým obliehali a dobyli Matúšom držaný Vyšehrad. V roku 1317 Matúš dobyl Nitru a vypálil hrad aj s katedrálou a jeho spory s Karolom Róbertom trvali až do Matúšovej smrti.[1]:149 Bitka znamenala upevnenie pozície Jána Luxemburskéhoj v českých zemiach, ako aj vytlačenie Matúša Čáka ako spojenca Fridricha I. z Moravy. Matúš Čák sa so svojim vojskom už o výpad na Moravu nepokúsil. Hrad Holíč však v jeho držbe zostal až do jeho smrti roku 1321.

Boje Jána a Ľudovíta IV. s Fridrichom skončili až po rozhodujúcej bitke pri Mühldorfe 28. septembra 1322, v ktorej bol Fridrich zajatý. Po trojročnom väznení potom obaja sokovia uzavreli zmluvu, na základe ktorej bol Ľudovít uznaný rímsko-nemeckým kráľom a Fridrich bol prepustený.

Bitka v dobových prameňoch upraviť

Bitka nie je zachytená v dobových uhorských kronikách (Obrázková kronika, Dubnická kronika, Kronika Jána z Turca, atď.), naopak existujú pomerne bohaté záznamy v českých kronikách.

Téhož roku (1315) hrabě Matyáš z Trenčína, pán království uherského, shromáždil velké vojsko Uhrů a nepŕátelsky napadl zemi moravskou; spáli města, městečka, opevnění a vsi, povraždil lidi a spáchal mnoho ukrutností. Potom král Jan shromáždil převeliké vojsko a táhl proti němu. Uhři před ním utíkali jako stébla před větrm a znovu získal hrady dobyté Uhry: zabil prý Uhrů bezpočtu a na oplátku jim způsbil nesmírné škody: teprve po mnoha bojích byly uzavřeny mezi králem Janem a králem uherským mír a svornost stvrzené platnými úmluvami.
Kronika pražského kostela tituluje Matúša ako pána Uhorska, uhorský kráľ Karol Róbert bol v skutočnosti spojencom Jána Luxemburského[4]:180
Přirazilo pak vojsko královské k hradu, zvanému Veselí, a při prvé útočné srážce přistavivší po válečném způsobu žebříky k hradbám, mužně ho dobylo; potom překročilo české vojsko řeku, zvanou Morava, a položilo se před hradem, který se jmenuje Holíč. Noboť třebas tento hrad leží na hranicích uherských, přece patřil dřívě českým králům, ale Matouš, hrabě z Trenčína, když nebylo odporu, si ho podrobil svému panství.

A když se královské vojsko, ležící kolem hradu, zdržovalo obléháním, hle, svrchi jmenovaný hrabě sebral všechny své lidi připravené k boji a chtěje vysvobodit obležené na hradě přiblížil se zprvu dosti mužně a nepřátelsky ke královu vojsku se šípy a kušemi, meči, kopími, a štíty se sinlým pokřikem v řeči uherské. Když tedy ti Uhři udělali poplach a silně křičeli a ze všech stran házeli šípy a střely jako sníh nebo prach, zmocnil se králova vojska v první srážce takový strach, že se velká jeho část, jak se zdálo, dávala na útěk před nepřateli a hledala spásu v útěku. Neboť české vojsko mělo obavu a podezření, že se potají skrývají krutější úklady.

Ale tehdy vzal na sebe ducha udatnosti Jindřich z Lipé, muž velmi rázný, který jako druhý Juda Makabejský dodal svým spolubojovníkům zmužilého ducha a slovy i ranami mužně obrátil do boje ty, kteří utíkali. A tak české a německé vojsko spolu shromažděno pod královskou korouhví, která s hrstkou Němců nepohnutě vytrvala na bojišti, roztrhávajíc nepřátelské šiky jako pavučina, prorazilo je.

Padlo totiž onoho dne, jak se porůznu vykládalo, tu onde na místech lesnatých i otevřených sto padesát z Uhrů, ale z Čechů jenom jeden ... Ale protože královo vojsko nemohlo a ani se neodvážilo postupovat daleko do Uher a dovážet si odtamtud potřebné potraviny ... a protože nepřišel na pomoc českému králi z druhé strany Karel Uherský, jak slíbil, rozhodl se proto český král a jeho vůdcové povoliti přátelskou dohodu nějakého narovnání s hrabětem z Trenčína, o kterou on žádal, a tak se vrátili domů.

Zbraslavská kronika[2]:291

Samostatná Česká veršovaná skladba o Matúšovi Trenčianskom vznikla krátko po roku 1315 po bitke pri Holíči.[5] Býva uvádzaná aj ako doplnok Dalimilovej kroniky.[6]:180

Matěji král český chtěl dát na pamětnou,
k Holíči se vydal s družinou svou četnou.
Už se jeho vojsko pod Holíčem radí,
už rozbíjí velký tábor u podhradí.
Král se domnívá, že mu postačí,
když hrad podkopají jeho kopáči.
Ale chytrý Matěj tu lest pochopí,
a rozkáže hloubit vlastní podkopy.
Tak se králi záhy z rukou vymkne vše,
Uhři prokopou se přímo nad naše,
a když naši chtějí na hrad proniknout,
vyvalí se na ně mocný vodní proud.
Nezískali Češi žádné vavříny,
málokdo se spasil z kalné bařiny.
Dalimilova kronika[6]:180

Referencie upraviť

  1. a b c d e KLEIN, Bohuš; RUTTKAY, Alexander; MARSINA, Richard. Vojenské dejiny Slovenska. 1. diel: Stručný náčrt do roku 1526. Bratislava : Ministerstvo obrany Slovenskej republiky, 1993. 179 s. ISBN 80-967113-1-8.
  2. a b c DURYNSKÝ, Ota; ŽITAVSKÝ, Petr. Zbraslavská kronika, Chronicon Aulae Regiae. Praha : Svoboda, 1975.
  3. a b c d e f PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II.. Praha : Odeon, 1968.
  4. Kroniky doby Karla IV.. Praha : Svoboda, 1987. Kapitola Beneš Krabice z Weitmile, Kronika pražského kostela.
  5. 252. ČESKÁ VERŠOVANÁ SKLADBA O MATÚŠOVI TRENČIANSKOM. In: KUZMÍK, Jozef. Slovník starovekých a stredovekých autorov, prameňov a knižných skriptorov so slovenskými vzťahmi. Vyd. 1. Martin : Matica slovenská, 1983. 608 s. (Dokumentácia.) S. 321.
  6. a b Kronika tak řečeného Dalimila. Praha : Svoboda, 1977. Kapitola Doplněk 2.

Zdroj upraviť

Tento článok je čiastočný alebo úplný preklad článku Bitva o Holíč na českej Wikipédii.